Jin: “Je to jakoby všechny moje vzpomínky na ARMY byly snem”

BTS BE comeback interview

V průběhu celého interview je Jin zdrženlivý a klidný. Ačkoliv jeho slova ze začátku znějí jako ze všední konverzace, brzy začnou vyprávět příběh hlavního hrdiny zamotaného dramatu, kterým jsou BTS.

Pracoval jste na textu pro “Stay”.

Jin: Píseň začíná slovy: “Byl to snad sen?” a s námětem jsem přišel já. Dříve jsme se vídávali s fanoušky a to bylo skvělé, ale teď je to něco, co nemůžeme. Připadalo mi, jako by to všechno byl jen sen. Chtěl jsem říct: “Byli jsme spolu šťastní, ale teď mám pocit, jako kdyby celá vaše existence byla snem.” Vymyslel jsem úvod (intro) a pak jsem se o tom pobavil s RM. Doopravdy mi hodně pomohl.

Budu hádat: na tyto verše jste asi přišel kvůli COVIDu-19.

Jin: Když jsem ten text napsal, což bylo asi před dvěma nebo třemi měsíci, tak se zdálo, že se situace vůbec nelepší. Chtěl jsem vystupovat na dalším koncertě a jak jsem již zmínil, všechny vzpomínky na ARMY se zdály být pouhým snem: “Achjo, vždycky nám byli po boku a najednou jakoby mávnutím proutku zmizeli - je to jenom sen? Potkám se s nimi ještě někdy?” Takové myšlenky se mi honily hlavou.

Asi jste si jenom těžko zvykal na tuto novou situaci.

Jin: Ano. Tyhle věci jako koncerty a vystupování byly po dlouhá léta součástí našeho života, takže jsem se cítil, jakoby se část mého života vypařila. Někdy, když jsme měli doopravdy nabitý program, tak jsem si říkal, jak zábavné by bylo nemít práci. Jenže když ta práce doopravdy zmizela, tak se všechno stalo bezvýznamným, bez ohledu na to, kolik slz, krve a potu jsem do toho investoval. Když jsem neměl co na práci, cítil jsem se nejistý, protože jsem si zvykl na ten pocit neustálé zaneprázdněnosti - pocit nejistoty mě donutil se zamyslet nad věcmi, které mám rád a nad tím, co bych měl kromě práce udělat pro to, abych se cítil šťastnější.

Dalo by se tedy podle vás říci, že tyto pocity byly zakomponovány do vaší práce na BE? Už jen při pohledu na fotky k albu můžeme vidět každého z členů vyjadřovat jejich vlastní pocity skrz návrhy jednotlivých pokojů.

Jin: Můj pokoj byl ten s drahokamy. Ptali se mě, jaký koncept si pro svůj pokoj vyberu. Přemýšlel jsem nad tím, co chci s tím pokojem udělat, a chtěl jsem použít drahokamy. Představoval jsem si sám sebe ležícího mezi klenoty, ale V, který byl náš vizuální režisér, si ze začátku myslel, že si dělám legraci (smích). “Měl si ten pokoj vyzdobit, co myslíš ´drahokamy?´” Ale i tak to byla vize, kterou jsem chtěl představit, a tak jsme ji nakonec uskutečnili. Akorát pokoj nebyl plný drahokamů tak, jak jsem si představoval. Ale já na tom obrázku doopravdy vynikám, takže jsem s výsledkem spokojený.

Proč jste si zvolil drahokamy?

Jin: No… Mám takovou nespoutanou “dělám-si-co-chci” povahu a v tu dobu mě drahokamy zaujaly, a tak jsem si je zvolil. Tenhle rok s pandemií jsem měl víc času na to přemýšlet nad tím, co chci a jaké věci chci dělat, a také jsem mohl zkusit i něco nového jako hraní na piano, hraní her, nehraní her, setkávání se s různými lidmi. Ale i tak nedokážu říct, co mám doopravdy rád. Nemyslím si, že bych kdykoliv předtím o sobě tak moc přemýšlel mimo tu pracovní stránku. Nejuspokojivější odpověď, co jsem našel, bylo dělat to, o co se zrovna v ten moment zajímám - tím můžu být moje nejupřímnější já. Víc se řídím pocity, než rozumem. Někdo by mohl oponovat, že bych měl mít plány do budoucna, ale já žádné nemám (smích). Já si asi doopravdy dělám to, co se mi zachce.

A jak to vaše “dělám to, co se mi zachce” vypadá?

Jin: Jak jsem říkal, já jsem někdo, kdo doslova žije jenom v přítomnosti, takže většinou zapomínám na minulost a kvůli budoucnosti se nestresuji. Vím, že nezapomenu důležité momenty nebo čas, který jsem strávil s ostatními lidmi, ale zapomněl jsem na všechno zlé, co se mi v minulosti stalo, stejně jako ty těžké chvíle, kterými jsem si prošel. A jsem vážně spokojený s životem, co mám teď a jsem rád, že můžu tvrdě pracovat. Ať je věc, co se stala v minulosti jakkoliv radostná, jak z ní někdo může cítit radost stále znovu a znovu? Můžete cítit větší radost z právě teď nalezených 10,000 wonů než ze stonásobně vyšší sumy, co jste si vydělali v minulosti. Myslím, že žitím v přítomnosti a nepřemýšlením nad minulostí či budoucností jsem ke svým pocitům upřímnější.

I když říkáte, že si děláte, co chcete, nemáte i věci, u kterých byste měl být kvůli svému členství v BTS opatrný?

Jin: Jsou věci, na které by se mělo pohlížet jako na pravidla, jako například nepřecházení na červenou. Protože pokud přejdete na červenou, tak by se mohla stát nehoda. Takže takové věci beru jako něco, co bych dělat neměl, a proto jsem po nich nikdy netoužil.

To zní víc jako sebedisciplína (smích).

Jin: Pokud se nechcete zranit, tak nebudete přecházet na červenou - tohle je stejné. Neděláním toho, co bych neměl, si můžu uchovat svoji radost ze žití v přítomnosti. Někteří by se takhle mohli cítit frustrovaní, ale třeba jsou takoví těmi, co přecházejí na červenou (smích).

Píseň “Dis-ease” zachycuje názory jednotlivých členů na práci. Je třeba speciálně pro vás těžké oddělit váš osobní život od práce? Váš život je vaší prací přecejen ovlivněn.

Jin: Já to beru tak, že kvůli práci se mi toho v životě děje spoustu. Samozřejmě jsou chvíle, kdy se kvůli práci stresuji, ale moje práce mě dělá šťastným a také mi přinesla spoustu neuvěřitelných zážitků. Někdy je zajímavá, někdy může být vyčerpávající. Myslím, že díky mojí práci cítím celé spektrum emocí. Přece jenom žiju život takový, jaký žiju, právě kvůli mojí práci.

Stejně jako vy i ostatní členové vyjádřili v albu BE jejich pocity z jejich zážitků. S jakou další písní, kromě “Stay”, jste se dokázal alespoň částečně ztotožnit?

Jin: Nepřemýšlel jsem nad tím, s jakými písničkami se dokážu ztotožnit, ale můžu vám říci, která se mi líbí nejvíc: “Blue & Grey” od V. Ta se mi líbila už od prvního poslechu, její demo jsem poslouchal pořád dokola.

Jak znělo to demo?

Jin: Když ho V poprvé nahrál a dal mi ho k poslechu, tak ještě nemělo část s rapem. Nemělo to žádné verše pro rap a znělo doopravdy ojediněle. Místo rapu tam byla pouze instrumentální část, při které jsem měl pocit, že mám čas o samotě přemýšlet. Samozřejmě mám rád i tu plnou verzi s rapem, ale i tak se mi líbilo, jak tam bylo místo pro přemýšlení. Už to bylo dlouho, co jsem se při poslouchání nějakého dema takhle cítil. Poprvé jsem se takhle cítil u “Spring day” a podruhé právě u “Blue & Grey”.

To zní jako byste našel tu správnou píseň právě v době, kdy jste potřeboval nějaký čas na přemýšlení.

Jin: Přesně tak. Před naším debutem jsem měl jasný cíl: debutovat. Hnal jsem se za tím jedním cílem. Po našem debutu jsem se hnal za vidinou #1 hitu, a potom, co jsme toho prvního místa v žebříčku dosáhli, tak jsem přesunul svoji pozornost na významné ceny. A potom jsme dostali spoustu cen, například od Billboardu, a také jsme měli spoustu vystoupení, ale to už nebylo cílem ve stejném smyslu, jako byl náš debut. Já jsem prostě rád, že můžu pracovat. Každý moment je báječný a stává se jaksi mým celým životem. Jako trainee jsem se takhle necítil, protože jsem tehdy měl seriózní cíl. Ale teď je mým cílem žít bez toho, aniž bych nad něčím přebytečně přemýšlel. Možná to není ani tak cíl jako spíš obranný mechanismus.

Obranný mechanismus?

Jin: Když budete přemýšlet, je možné, že se nakonec nějak podceníte. Takže dokud nebudu přebytečně přemýšlet, tak můžu právě teď tvrdě pracovat. Možná proto jsem to nazval obranným mechanismem: když se nad tím pozastavím a zamyslím, možná přijdu až na moc způsobů jak shodit sám sebe.

Ale kdybyste si představil někoho jiného, kdo by dokázal to samé, co vy, nemyslel byste si, že si zaslouží cítit hrdost?

Jin: To je pravda, ale já jsem taky jeden ze sedmi členů BTS. Přemýšlet nad tím, co jsem dokázal jako jedinec, mi přijde jako břemeno. Než jsme dokončili Map of the Soul: 7, tak jsem to jako břemeno nebral, ale přemýšlel jsem jako: “Dobře, všichni jsme odvedli dobrou práci, jsem s tím spokojený.” Ale poté, co se “Dynamite” dostal na vrchol Billboard Top 100 a my se vydali touto novou cestou, tak jsem začal přemýšlet nad tím, jestli si vůbec tohle všechno zasloužím.

V minulosti jste ale zažil spoustu velkých úspěchů. Co zapříčinilo to, že jste tentokrát choval tento druh myšlenek?

Jin: Celý den jsem čekal na to, až vyjde aktualizovaný žebříček a potom těsně před tím, než jsem šel spát, tak Namjoon poslal zprávu do našeho skupinového chatu. V tu chvíli jsem si uvědomil, že jsme dosáhli prvního místa! Byl jsem doopravdy šťastný, ale něco se zdálo jiné. Možná to bylo tím, že jsme nemohli vidět naše fanoušky. Po “Dynamite” se nám dostalo ještě více lásky od ještě více lidí a i při chůzi na ulici mi lidi říkali: “Jsem váš velký fanoušek,” nebo “Děkuji, že představujete Koreu světu.” Potom jsem začal přemýšlet: “Zasloužím si všechny tyhle gratulace a lásku? To nejsem já - já nejsem ten typ člověka.” Trochu už jsem se přes to přenesl, ale i před pár dny jsem cítil tak obrovský tlak, že jsem nedokázal pokračovat v práci.

Jak se od toho všeho tlaku distancoval?

Jin: Prostě jsem se přes to dostal. Stejně jako s COVIDem-19, musíme čekat a vytrvat, dokud se všechno nezlepší. A vlastně po tom, co “Dynamite” dosáhl na první místo, tak jsme byli neskutečně zaneprázdnění a já tak měl možnost nemyslet na nic jiného a prakticky se všem těmhle otázkám o životě vyhnout. Myslím, že takhle jsem vytrval.

Možná byste cítil menší nátlak či obavu, kdybyste měl okolo sebe vaše fanoušky. Možná se to, co teď děláte, kvůli jejich absenci zdá v porovnání s minulostí neúplné.

Jin: Udělali jsme toho tolik a vynaložili jsme tolik úsilí, ale výsledek na vás prostě nepůsobí stejnou silou, že? To - nadšení, asi? - prostě jaksi chybí. Je velký rozdíl mezi vystupováním pro lidi a vystupováním pro kameru. Vystupování je samo o sobě samozřejmě taky náročné. Jakmile začneme, tak musíme pokračovat několik měsíců. Ale když vystupujeme pro lidi, tak se cítím naživu.

Kdybyste měl šanci předvést “Dynamite” na pódiu vaším fanouškům, možná byste cítil více lásky a cítil byste se jistěji při braní toho prvního místa.

Jin: Chci před fanoušky vypadat co nejlépe a taky odvést tu nejlepší práci, za každých okolností. Je to mnohem zábavnější, když naši fanoušci stojí přímo před námi. Lidé, co nevystupují jako my, když se baví, moc nepřemýšlí nad jinými věcmi a prostě se soustředí na to, co zrovna dělají. Myslím, že se chováme stejně, když kolem sebe máme naše fanoušky. Nemusím přemýšlet nad ničím jiným, protože moji fanoušci jsou přímo přede mnou. Prostě se bavím a zapomínám na cokoliv jiného.

Snad až zase jednou uvidíte vaše fanoušky, tak se budete cítit, že se všechno vrátilo do normálu.

Jin: Z počátku jsem si myslel, že pravděpodobně uroním slzy štěstí. Ale uronil bych? Nemyslím si. Doopravdy jsem si nejdřív myslel, že bych brečel, ale teď si myslím, že bych se spíš cítil jako při návratu domů. Záleží na tom, koho byste se zeptal, ale nemyslím si, že by většina lidí brečela jenom proto, že se po nějakém čase vrátili do jejich rodiště. Pravděpodobně se budu cítit podobně: že jsem tam, kde bych být měl.

Když s vámi mluvím, tak se zdá, že pocit fanouškovské lásky je pro vás emočně velmi důležitý.

Jin: Máte pravdu. Dostávání lásky od fanoušků bývalo mým zdrojem štěstí - k čemu bych to mohl přirovnat? Jako když je dítě zvyklé být zahrnuto láskou rodičů, ale ti rodiče poté tak na deset měsíců odjedou na služební cestu. Je to něco podobného. Neustále jsem se snažil naše fanoušky rozesmát, choval jsem se roztomile, aby se cítili dobře, ale teď jsou moji rodiče již deset měsíců na služební cestě a já se snažím být roztomilý přes videohovor. Takhle mi to připadá. Takže, prosím, co nejrychleji ukončete vaši služební cestu a pospěšte domů, abych vám znovu mohl ukázat, jak jsem roztomilý! A zpráva pro COVID-19: Prosím, táhni pryč! (smích)

Weverse Magazine – 26. 11. 2020

Napsal: Myungseok Kang

Přeloženo: BangtanCZECHIA