j-hope: „I kdyby nás měl milovat jen jeden člověk, i jedna láska je nádherná..."

BTS BE comeback interview

j-hope: „I kdyby nás měl milovat jen jeden člověk, i jedna láska je nádherná, ale nám se dostává lásky ze všech koutů světa.“

j-hope 28. dubna na kanále BANGTANTV vysílal Log (ON), kde předváděl svoji taneční rozcvičku. V průběhu jedné hodiny a čtyř minut postupně protáhl celé své tělo, od jednoduchých tanečních pohybů se dostal až k náročným kouskům a předvedl i něco z jeho dalších technik. A samozřejmě neopomněl ani „vyklusání“. Takhle posledních sedm let vypadá život člena BTS, j-hopa.

Tenhle rok se toho hodně událo.

j-hope: Jak jsem zmínil v nějakém jiném rozhovoru, tenhle rok je jako horská dráha. Na jeho začátku jsme vystupovali na Grammys, což bylo doopravdy skvělé, poté vyšlo Map of the Soul: 7, což bylo taky super, jenže pak přišel sráz. V průběhu pandemie jsem hodně přemýšlel, trochu studoval, potom jsme světu představili Dynamite a dočkali jsme se velkých úspěchů. A pak se jízda opakovala. Horské dráhy jsou děsivé, ale poté co slezete, tak na ně nedokážete přestat myslet. Podobně vnímám tenhle rok: děsivý, ale nezapomenutelný.

Jednou z těchto nezapomenutelných věcí musí jistě být dosažení první příčky Billboard Hot 100 s „Dynamite“, ale vaše skupina vlastně nikdy neměla šanci jet do Spojených států.

j-hope: Když jsme dosáhli na první místo, tak jsme se ani nemohli na ten žebříček podívat – spali jsme. Koukli jsme se na něj až když jsme se probudili a tam jsme byli: na samém vrcholu. Ale hned potom jsme se zase dali do práce (smích). Čekalo nás tady v Koreji totiž natáčení. Vzhledem k situaci, ve které se nachází celý svět, je těžké si to pořádně užít, ale i tak to bylo fajn, protože jsme si to mohli užít všichni společně.

Muselo být doopravdy obtížné pracovat v takovém roce na BE.

j-hope: Považuji BTS alba za odraz celého týmu jako celku, ale tentokrát jsem nad tím přemýšlel jako nad možností do alba vložit příběhy, které jsem chtěl vyprávět, udělat melodie mými vlastními a otisknout se do nového alba tak, aby to pořád bylo BTS album. Dokonale se to strefilo do stylu BTS a nálada celého týmu přispěla k ještě prospěšnější spolupráci.

Co vám vnuklo myšlenku na tento nový přístup?

j-hope: Na začátku kreativního procesu jsme si spolu všichni sedli a položili si otázku: „Jaký typ příběhů chceme vyprávět?“ Výsledek této konverzace zněl: „Hele, stejně musíme s touhle situací nějak žít. Nemůžeme se vzdát.“ A takhle vzniklo Life Goes On a potom jsme měli možnost pracovat na těch příbězích, co jsme všichni chtěli předat. Myslím, že tohle album zní syrověji, protože jsme se snažili zachytit pocity, které jsme cítili během života v pandemii.

Asi jste všichni chtěli do alba zahrnout spoustu písní a vaše nápady se nějak lišily. Jak jste se dokázali dohodnout na tom, jak má konečný výsledek vypadat?

j-hope: Nikdo z nás neměl žádný skálopevný plán. Poslechli jsme si určitou píseň a pak jsme se zeptali sami sebe: „Hele, chce někdo pracovat na tomhle?“ a někdo jiný odpověděl: „Já! Já chci!“ Takhle jsme to dělali. Taky jsme se někdy neshodli. Když se někdo začne překřikovat, je pak těžké zase najít společnou notu. Nám ale vzájemná komunikace nikdy nedělala problém a víme, kdy je potřeba spolknout ego nebo ustoupit, takže všechno šlo jako po másle, dokonce i plánování písniček, které zahrnovaly jen určitou část členů.

Jakým způsobem si každý z vás vybral svoji písničku? Vy jste do alba vsadil „Dis-ease“.

j-hope: Před „Dis-ease“ jsme ve studiu pracovali na jiné písničce a někdo nadhodil: „Tahle písnička není moc dobrá, co? Ta předchozí od Jungkooka byla lepší.“ A tak jsme je vyměnili. Celou jsme ji nahráli, představili nahrávací společnosti a pak jsme ji vyměnili za tuhle. Nakonec jsme si je všechny poslechli a řekli si: „Co to udělat takhle?“ Tak jsme se rozhodli. Potom jsme dodělali Life Goes On a já si nebyl jistý, jestli se Dis-ease dostane do alba. Dali jsme všech sedm písniček od každého z nás Jiminovi, který byl manažer tohoto projektu, a on navrhnul, abychom si všechny písničky nejdřív poslechli a až potom se ptali na názory lidí z naší společnosti (BigHit). Myslím, že to byl jeden z těch příběhů, který každý z členů cítí jako svůj vlastní.

Kdy vás poprvé napadl koncept pro Dis-ease?

j-hope: Nejdřív jsem se chtěl ztotožnit s myšlenkou, že je tahle píseň nemocí. Když skládám píseň, tak nejdříve pracuji na refrénu a až potom se začnu zabývat první slokou. Když jsem měl hotový refrén, tak ta píseň zněla povzbudivě, ale já jsem byl toho názoru, že by tahle písnička neměla znít moc hravě. To by nereflektovalo moje pocity. Ale i když samotné téma „Dis-ease“ není úplně příjemné, když se spojí s tím rytmem, tak to zní, jako by se píseň snažila přenést sama přes sebe a zůstat pozitivní. Tak jsem do refrénu přidal nějaký scratching a nějaké to „bbyap bbyap bbayp“ a pak mě napadlo: „Aha! Měl bych tuhle píseň pojmenovat Dis-ease.“

Nečekal jsem, že byste napsal píseň, kde přirovnáváte váš láskyplně-nenávistný vztah k vaší práci k nemoci. Spousta lidí by od vás kvůli vašemu jménu očekávala, že budete mít k vaší práci pozitivní a nadějeplný přístup.

j-hope: Mám vždycky moc práce na to, abych mohl dlouho hloubat nad prací samotnou. Ale jak jistě víte, přišel čas, kdy se všechno znenadání změnilo a najednou byla spousta věcí, co jsme už nemohli dělat. Když jsem pracoval, často jsem si říkal: „Achjo, potřebuji pauzu,“ ale potom jsme si doopravdy dali pauzu a najednou mi uklouzla fráze: „Achjo, já chci pracovat.“ To mě donutilo se zamyslet: „Proč mě to tolik rozčiluje? Teď mám šanci odpočívat – tak prostě odpočívej. Proč cítím v takových podmínkách potřebu pracovat? Je to snad pracovní nemoc?“ Cítil jsem, že je to určitá část mě, kterou jsem již schopen vyjádřit.

Tohle je poprvé ve vašich textech kdy jsem slyšel, jak vysoké úsilí vyvíjíte a jak vysoké na sebe máte nároky, abyste dosáhl úspěchu. Díky tomu jsem začal přemýšlet o tom, jak vám vaše práce těch posledních sedm let musela být jakousi koulí na noze.

j-hope: Kdysi bych asi řekl: „Jsem v pořádku, mám naději“ a pokračoval ve své práci – síla zvyku. Ale myslím, že jsem se svým s prací spojeným problémům spíš vyhýbal, než abych je řešil napřímo. Na muzice je skvělé, že můžu vyjádřit to, co mi zrovna leží na srdci, dokonce i pocity smutku či deprese, a to překrásným způsobem. Já většinou tyto pocity v mé hudbě trochu opomíjím, ale tentokrát jsem se chtěl pokusit jim dát prostor.

Zní to, jako že o vaší práci pokaždé přemýšlíte jinak.

j-hope: O moji práci? No, abych řekl pravdu, tak nevím. Práce je takové ošklivé káčátko. Naplňuje mě pozitivní energií, ale existuje taky jiný druh energie, který získáte jen z odpočívání. Ale někdo jako já se cítí díky své práci naživu, takže ji potřebuje dál vykonávat a dál se posouvat. Když toho nechám, tak mě naplňuje úzkost, ale když zase začnu, cítím se spokojený. Jednou za čas se mi do práce nechce, ale nemůžu se bez ní obejít.

Takže říkáte, že vy a práce jste dobrá dvojka?

j-hope: Přesně tak. Je jednodušší neuvažovat složitě. Pokud nad něčím budete přemýšlet moc dlouho, tak začnou vznikat problémy. Protože jsem to já, tak nedokážu vždycky nad ničím moc nepřemýšlet, ale snažím se nejvíc a nejlíp, jak to dovedu.

Nad ničím nehloubat není vždycky tak jednoduché.

j-hope: No, ano. Možná je to proto, že nemám tolik problémů, kterými bych se musel zabývat. Kvůli tomu se ale cítím nejistý. Nevím, jak bude moje identita ovlivněna, jestli mě někdy potkají velké strasti.

Však ale BTS potkalo hodně útrap, ne?

j-hope: To je také pravda (smích). Ale tým by nedokázal dál pokračovat jen kvůli tomu, že bych nám fandil. My dokážeme existovat proto, protože všichni přemýšlíme stejně. Nevím, jestli bychom byli schopni dojít tak daleko kdybychom nedokázali najít společný cíl a celou dobu bych jenom já křičel: „Pojďme na to, kluci!“ I právě proto jsem ještě víc vděčný za ostatní členy.

Co tyto emotivní změny ovlivňují ve vaší hudbě?

j-hope: Tentokrát jsem nechtěl vytvořit přehnaně pozitivní píseň. Považoval jsem za nejlepší přijít s nějakou jemnější písní, která by znázorňovala moje emoční rozpoložení, tak jsem vybral Dis-ease a také Fly to My Room. Ostatní členové se také rozhodli: „Ano, už jsme složili hodně rozjařených písní, takže bychom mohli taky zkusit něco podobného.“ Blue & Grey je stejná. Zbožňuji tu píseň.

V písni Blue & Grey máte při rapování úplně jiný hlas. Mění se váš styl rapu společně s vašimi emocemi?

j-hope: Vlastně jsem u Blue & Grey chtěl, aby to znělo, jako že mluvím. Barva a atmosféra mého hlasu se hodně mění a záleží na tom, jak se rozhodnu vokalizovat svůj rap. Toho si všímám často, Namjoon mi s tím vlastně hodně pomohl. Jeho část byla po té mojí , a tak jsem se na něj obrátil a řekl: „Možná by to znělo líp, kdybych to udělal takhle.“ A tak jsem to zkusil. Potom jsem zohlednil jeho rady, a tak našel ten správný zvuk.

Jaký je to pocit odklonit se od vašeho normálního stylu?

j-hope: Je to velmi osvěžující. Myslel jsem, že to nebude fungovat, ale nakonec si myslím, že to dopadlo skvěle. A já jsem vždycky měl pocit, že bych rád vyzkoušel mému hlasu dát takovou atmosféru. Pro mě je BE něco jako prvním krůčkem po neznámé cestě – musel jsem se vypořádat s nějakými těžkostmi, ale přišlo i na chvíle, kdy jsem vítal změnu.

Myslím, že váš rap v Dis-ease tuhle změnu dobře znázorňuje. Váš styl se plynule proměňuje v závislosti na příběhu v písni místo toho, aby byl jednolitý.

j-hope: Dal jsem si obzvlášť pozor na to, abych nad ničím přehnaně nepřemýšlel. Nakonec to znělo i přirozeně, protože jsem se přizpůsoboval rytmu slov tak, jak opouštěla moje ústa. Bylo to osvěžující, protože jsem tak dlouhou sloku podobnou té v Dis-ease nerapoval již věčnost. V našem rapu se většinou vyskytuje 4 nebo okolo 8 veršů; a já jsem chtěl zkusit rapovat sloku, kde těch veršů je 16. To hodně pomohlo i proto, že text jsme měli hotový před většinou dalších věcí pro tuhle píseň.

Je to právě hudba, co dodává Dis-ease ten pocit naděje, ale v textu se skrývá překvapivé poselství: „Abych byl upřímný, zápasím s tímto.“ Je to jako byste zadržoval sám sebe, abyste nepřekročil určitou mez.

j-hope: Něco takového to bylo. Neměli bychom zůstat v rámci mezí? Možná o tom je Dis-ease také (smích). Domníval jsem se, že pokud by se j-hope moc přiklonil k jedné straně, lidé by si i tak mohli myslet, že je to zvláštní. Proto jsem se snažil zůstat u nějakého mého standardu, ale jelikož jsem také jenom člověk, vyjádřil jsem v textu také emoce, které bych nemohl srozumitelně vložit do muziky.

Vy se nechcete pokusit tu mez překročit?

j-hope: Samozřejmě, že mě to napadlo. Chtěl bych, ale myslím, že pokud je někde nějaká čára, ať v mém životě samotném nebo v mém vědomí, tak by se neměla překračovat. Ale v muzice začínám být se sebou více benevolentní ohledně překračování čar.

Takže jste ještě meze nepřekročil, ale teď chcete říct: „Mám v rukávu ještě něco jiného,“ a zajít ještě dál.

j-hope: Ano. Tentokrát snad doopravdy musím. Mám neuvěřitelné štěstí, že jsem potkal skvělé lidi, byl úspěšný a dostal se tam, kde jsem dnes. A teď když jsem tady, chci dál zkoušet nové věci a dál se zdokonalovat. Proto na sobě tvrdě pracuji a přemýšlím nad tím, jakou hudbu bych měl skládat.

Když zpíváte ve vaší části písně „Fly to My Room“: „Můžete změnit to, jak uvažujete“, tak to skoro zní, jako byste vysvětloval posledních sedm let vašeho života.

j-hope: To záleží na tom, jak se na to podíváte. Řekněme, že máme nějaké jídlo. Můžeme se cítit osamělí, pokud ho budeme jíst o samotě, ale pokud pominete tu samotu a pomyslíte si: „Tohle jídlo bych si stejně dal, i kdybych na něj s někým šel,“ tak je to jako byste tam venku někde jedli. Takže i když jsem se doma cítil stísněně, začal jsem o svém času o samotě přemýšlet jako o dalším výletě. Svůj pokoj jsem začal brát jako můj svět, jídlo na dovážku jako jídlo z tříhvězdičkového hotelu. Jak je z názvu patrné, při práci na této písni jsem myslel na to, jakým způsobem jsem se až do teď s tímhle rokem vyrovnával.

A proč jste se rozhodl změnit váš „pohled na věc“?

j-hope: Protože jsem milován. Protože se nacházím v této pozici a mám hodně věcí, o které se musím postarat, a měl bych dělat jen věci a myslet si jen věci, které jsem schopen snést. Hodně jsem o tom přemýšlel a už jsem to přijal. Tak jsem se zamyslel nad tím, co bych mohl v těchto těžkých časech udělat pro ostatní a jak bych mohl vypomoci mým přátelům, mému týmu. Asi jsem ještě uprostřed tohoto procesu přemýšlení, takže nic není definitivní, protože se možná budu muset někdy později rozhodnout, co podniknout v případech, kdy budu moci něco udělat. I když to ještě teď tak docela nevím.

Jaký vliv má na vás tolik lásky, co vás obklopuje?

j-hope: Je úžasné být milován i jen jednou osobou. I kdyby nás měl milovat jen jeden člověk, i jedna láska je nádherná, ale nám se dostává lásky ze všech koutů světa. A já jsem si vědom, že to není něco, co bychom měli považovat za samozřejmost. Jsem tak nesmírně vděčný, že se někdy cítím naprosto omráčený jen při myšlence: „Páni, jak já jenom můžu tolik lásky oplatit?“ Chci tedy svůj dík promítnout kdykoliv budu moci každým myslitelným způsobem, protože jsem tak nesmírně poctěn, že to nikdy nemohu slovy popsat.

Před nějakým časem jste v interview s Rolling Stone India řekl, že když jste byl mladší, tak jste kladl rovnítko mezi debut a úspěch. Co pro vás úspěch znamená teď, když dosahujete jednoho úspěchu za druhým?

j-hope: Úspěch… Je to jednoduchý koncept, ale dokáže být neuvěřitelně tíživý. Ať se bavíme o jakémkoliv aspektu života, myslím, že úspěch znamená být spokojený s tím, co můžete dělat. Pokud ztratíte víru ve vaší práci a začne se z ní stávat povinnost, v tu chvíli se život stává pochmurným.

Rozhodně jsou momenty, kdy si ho nemůžeme užívat.

j-hope: Je to asi, však víte, je to dost jednoduché. Pokud nedokážete něco udělat teď, vždycky to můžete udělat později. Udělejte to a ulehčete tak vaši mysli. Tohle je dle mého tajemství pro dlouhý a spokojený život. Co nejste schopni udělat ve 20 můžete vždycky udělat ve 40. Samozřejmě se setkáte i s věcmi, které byste neměli odkládat a měli byste se jimi zabývat teď, dokud jste (smích) plní energie. A pokud se s takovou věcí momentálně potýkáte, tak to je holt potřeba vydržet. Pokud si nemůžete užívat teď, zkuste to později. V budoucnosti se vaše mínění o některých věcech stejně změní. Ano, to je asi klíč k mojí sebezáchově.

Kde nacházíte sílu takto vytrvávat?

j-hope: Naší skupině je úplně jasné, kdo nám tuto sílu dodává. Jsou to naši fanoušci, ARMY. Musíme dál pokračovat, pro naše fanoušky. Mají přednost, ve dne nebo v noci. Nedokážu dostat z hlavy to, jakou bolest bychom jim způsobili, pokud bychom něco zanedbali anebo to chtěli vzdát jenom proto, že se nás potkaly útrapy. Když jsme debutovali, tak mi bylo 20 let. Nic moc jsem nevěděl o tom, jaké to je mít sociální život, ale zprávy od našich fanoušků byly naší nesmírnou útěchou a dodávaly nám naději. Hodně jsem se naučil jen ze čtení jejich dopisů a ze snahy porozumět jejich myšlenkám. Fanoušci a umělci jsou jedním celkem.

To mi připomíná verš z „Life Goes On“: „Všichni říkají, že se změnil celý svět, ale naštěstí mezi námi se ještě nic nezměnilo.“

j-hope: Ano, správně. Hned jak jsem tenhle verš slyšel, tak jsem si pomyslel, že tenhle pocit vystihuje opravdu dobře. Yoongi ho napsal. On je fakt dobrý (smích). Myslím, že ten verš vystihuje náš vztah s našimi fanoušky.

Weverse – 24. 11. 2020

Napsal: Myungseok Kang

Přeloženo: BangtanCZECHIA